S Monikou máme za sebou jedenáct společných let. Nebylo to vždy snadné, párkrát jsme byli i několik dní od sebe. Aby ne, když jsem ji poznal pracovala v jednom pražském baru, polonahá, potetovaná a já byl ještě kluk. Ne tělem, ale duší. Nezajímaly mě hospody ani drogy, sbíral jsem modely aut a bavila mě čísla a logické úlohy.

Tenkrát jsem se tam vlastně ocitl úplnou náhodou. Vojta, můj tehdejší spolubydlící na ČVUT, slavil narozeniny. Zabavil mi klíče od pokoje pod podmínkou, že mi je nevrátí, dokud si s nimi večer v baru nedám alespoň tři rumy s colou. Myslím, že se chtěli jen pobavit, protože jim muselo být jasné, že s mým vztahem k alkoholu jsem to měl na celý večer. Nevím, jestli to bylo tím mým pitím nebo její otráveností z místních štamgastů, ale dali jsme se na baru do řeči. Teda ona se dala do řeči, já jen zíral. Nikdy předtím jsem se s takovou ženou nebavil. Byla vyzývavá, provokativní a věděla to o sobě. Teprve u třetího rumu jsem sebral odvahu říct si alespoň o telefon. Jestli ho použiju, bylo ale ve hvězdách.

Následovalo několik neohrabaných schůzek, pak několik neohrabaných let, kdy jsme se snažili skloubit dvě naprosto odlišné povahy. Na vše jsme měli jiný názor. Na filmy v kině, na výběru restaurací, na výběru společného bydlení. Monika by byla schopna bydlet s námi ve spolubydlení na kolejích, kdežto já jsem si ji chtěl hýčkat a sháněl jsem všemožné garsonky, aby se po náročné směně za barem alespoň ráda vracela domů. Moc jsme se neviděli, ona přes den spala, já dodělával školu. Po nocích pracovala a já vlastně taky, aby to vypadalo, že se o nás umím postarat.

Uplynulo mnoho let, z barmanky se stala manažerka.

Zatímco ona pracuje v celkem lukrativní restauraci v centru Prahy, já se živím jako ekonom v jedné italské firmě. Z garsonky jsme se přestěhovali do 2+1 v Ďáblicích. Monika už je o dost moudřejší a já naopak živější, nebo se o to alespoň snažím, když jsme spolu. Mně by bohatě stačil sobotní večer s leteckými katastrofami v televizi, místo toho se ale zvednu a vyrazíme alespoň do kina na film dle jejího výběru. 

Nedávno jsem oslavil narozeniny. Vše bylo dokonale nachystané, jako vždy. Můj oblíbený dort, podle tvaru zabaleného dárku nová košile a usmívající se přítelkyně naproti mně. Řekl jsem si, že musím něco změnit, že potřebuji něco změnit. Přijmout výzvu. Vím, že bude šťastná, moje vždy trpělivá a láskyplná Monika.
Po večerech jsem studoval, jak má vypadat originální žádost o ruku, ale v duchu jsem věděl, že na let balónem a podobné šílenosti nejsem stavěný. Vyřadil jsem všechny významné dny, žádné Vánoce ani narozeniny. Prostě obyčejný letní den, který se stane neobyčejným. Výběr místa nebyl nikterak složitý. Monika odjakživa miluje Prahu, takže to muselo být někde zde, ale ne v centru „pod vocasem“, spíše někde v přírodě s překrásným výhledem na její domov. Petřín se zdál být ideální. Pro někoho sice klišé, ale pro mou po jedenácti letech nic netušící Moniku překvapení, nebo možná trošku i šok.
Zbývala poslední část úkolu. Nepatrný ale důležitý kroužek, který mou žádost zpečetí. Tedy věděl jsem, že bude nepatrný, jelikož Monika si už dávno nepotrpí na ničem výrazném. Ani na výrazném příteli, naštěstí. Měl jsem jasnou představu. Bílé zlato, jednoduchý a klasický. Ani rozměr nebyl problém. Při všech těch prstenech, co doma má, jsem si ho mohl snadno změřit. Chtěl jsem si ušetřit pohledy zvědavých prodavaček, takže od začátku jsem ho sháněl přes internet. Lidé tam nakupují kde co, tak proč bych já nemohl zásnubní prsten. Prošel jsem několik e-shopů, zkoušel různé srovnávače cen. Jsem asi trochu zdegenerovaný z práce, ale když se dá ušetřit, rád toho využiju.

Narazil jsem na cashbackový portál Hamty.cz

Vybrat prstýnek na Hamty.cz nebylo těžké, mají nasmlouvaných tolik obchodů, že jsem měl několik variant. Prstýnek jsem objednal, zaplatil a po čtrnácti dnech jsem si zažádal o zaslání odměny. 

Skvělá služba, kterou rád zase příště využiji. Momentálně mám dokonalý prsten, dostal jsem slušnou provizi ze svého nákupu, takže už mi zbývá jen ta snoubenka. Za ušetřené peníze, jsem se rozhodl připravit menší piknik s pravým šampaňským a nezbývá mi víc, než doufat.